Příběhy, co přiběhly

16. srpna 2008 v 15:34 | Káťa |  Příběhy, co přiběhly
Únik nebo útěk?
Cesta vedla na dně pusté rokliny na okraji městské periferie. Byla neurčitá
chvíle mezi večerem a nocí, nebe bylo neurčitě tmavé, slepé a prázdné. Ze svahů
rokle čněly mezi vlhkou hlínou lesklé balvany. Jiří postavil kufry na zem, utřel
si rukou pot z čela a polkl chuť podezřelé nejistoty a zákeřného ticha, které
číhaly okolo něho...

...snad poprvé od onoho osudného dnešního rána si uvědomil, že jeho rozhodnutí
má nejenom klady, ale i zápory. Ještě před pár hodinami si připadal dospělý,
pevně rozhodnutý a jaksi vnitřně klidný. To všechno teď bylo pryč. Začaly na
něho doléhat nejistota a strach. Tísnivá samota ho svírala, zdálo se, že nebe na
něj za chvíli spadne. Nohy se mu podlamovaly únavou, ruce dál nechtěly snášet
kilogramy zátěže. Přestože Jiří věděl, že musí pokračovat, že se nesmí zastavit,
tělo samo se rozhodlo mu odporovat. Posadil se na kufr po dědečkovi, shrnul
ofinu z čela a otřel zamlžené brýle. A snad nevědomky začal znovu vzpomínat.
Celý den se bránil i pouhému pomyšlení na předchozí dny, ale teď byl již příliš
vyčerpaný, než aby se pokoušel myslet na něco jiného.
V hlavě se mu přehrával stále stejný film, obohacený pouze o nejnovější
zážitky. Hlavním aktérem v téhle tragikomedii byl samozřejmě on, vedlejší
postavy, které se čas od času dostávaly na místo hlavních, představoval
Tereza,jeho rodiče a brácha Michal. A pak taky šum hlasů ze třídy, které zněly
jako rozsudek smrti. začalo to vlastně už dávno, na jakési akci, kde potkal
Terezu. Nedalo se říct, že by to byla láska na první pohled, ale rozuměli si a
to bylo hodně dobrým začátkem jejich vztahu. Ta doba mu teď připadala strašně
vzdálená a téměř neskutečná. Doma všechno klapalo,povídal si s mámou, jak
překvapí Terku dárkem k narozeninám, s tátou se hrabal v motoru starého Fiata. A
bráchovi pomáhal s těžkou taškou na hokej. To bylo. Stejně jako alespoň zdánlivá
pohoda ve třídě. A co z toho zbylo? Jiří se zachechtal. Nebyl to ale smích
šťastného člověka. Byl to zoufalý smích. Když se pak ve vzpomínkách vrátil ke
včerejšku,bylo mu do breku.
To stupňované napětí ve třídě vybuchlo v nejméně vhodném okamžiku. Nic
neudělal, jen pronesl svůj názor. A to bylo špatně. Jenže to nebylo to nejhorší.
Věděl, že rodiče si poslední moc nerozumí, ale hádka, kterou vyslechl odpoledne
mu vyrazila dech a sebral iluze. Bude z něj dítě rozvedených rodičů. " Mám snad
na tom svůj podíl viny? " Kdyby snad pak brácha nepřišel s tou blbou historkou
o bouračce,mohl se ten den dát ještě nějak přežít. Ale takhle? Když zjistil, že
přišel o to poslední, na čem mu v životě záleželo? O Terezu? V první chvíli
doufal, že si spletl datum, že je 1.4., ale hlas Tereziny matky v telefonu byl
dostatečným svědkem. V tom autobuse, co se srazil s tatrovkou, seděla i ona. Na
3.sedadle vlevo. jela ze školy. "Sakra,proč jsem nejel s ní? Nezachránil bych jí
asi,ale mohli jsme zemřít spolu... PROČ? "
//><!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama